Nebbiolo – vinice pro Barolo

Piemont je znám především jako vlast dvou vynikajících červených vín. Jde o Barolo a Barbaresco. První z nich, Barolo, je s oblibou oslavováno jako víno králů a král vín, což dává tušit existenci tradice staré několik století. Obě kultovní vína však vznikla teprve ve druhé polovině 19. století a svoji moderní charakteristickou podobu nezískala dříve než v 70. letech století dvacátého. Přesto je Piemont regionem s velmi dlouhou vinařskou historií. Spolu s Apeninami ovlivňuje jeho podnebí severozápadní pásmo Alp. Takřka ve všech částech je toto podnebí pro vinařství příznivé, především však v pahorkaté krajině v jižní polovině regionu Cuneo, Asti a Alessandria, v Langhe a v Monferratu.

ŘEKOVÉ A ETRUSKOVÉ

Zda přišla kultura pěstování vinné révy do tohoto regionu s řeckými, nebo etruskými přistěhovalci, není jasné, přesto by však určitou nápovědou mohla být dlouho uchovávána tradice nechávat volně růst vinnou révu na stromech nebo vysokých kůlech - etrusco. Římané si vín z Piemontu zjevně příliš necenili, rovněž Gaius Plinius Secundus je do svého seznamu nejlepších italských vín nezaznamenal (ačkoli ve své encyklopedii Naturalis historia zmiňuje popínavou vinnou révu, která prý jako jediná snáší mlhu - nejspíše tím míní dnešní Nebbiolo). Po pádu římské říše se Piemont stal průchozím územím a hračkou v rukou soupeřících mocností. V podmínkách takovéto hospodářské nejistoty se zabývali vinařením především mniši. Teprve ve 13. století zaznamenalo vinařství v Piemontu nový rozkvět. Roku 1268 je zmiňován "Nebiol", dnešní Nebbiolo, z čehož lze usuzovat, že se v tomto případě jedná o domácí odrůdu vinné révy, nejlépe přizpůsobenou zvláštním klimatickým poměrům. V kronice obce La Morra, ležící na severním okraji dnešní oblasti Barolo, je poprvé písemně zmiňováno "Nebbiolum". Roku 1758 schválilo město Alba zákon, který zakazoval dovoz a směšování vín z cizích vinařských oblastí a stanovil datum počátku vinobraní. Kromě odrůdy Nebbiolo, popisované v tehdejší době jako sladké a mírně šumivé víno, se pěstovaly hlavně Malvasia a Moscato, neboť od středověku až do 19. století stála sladká vína neochvějně na prvním místě spotřebitelské obliby. První suché Nebbiolo se objevuje v 19. století z podnětu Camilla Cavoura, státníka, který stál u zrodu sjednocené Itálie. Ten pro své vlastní vinařské hospodářství, stejně jako pro hospodářství markýzy Giuletty Faletti z Barola, rodilé Francouzky, angažoval kolem roku 1850 francouzského vinařského odborníka Louise Oudarta, aby vyvinul suché a trvanlivé červené víno podle vzoru Bordeaux. Oudartův výsledný produkt, suché, silné červené víno s označením původu Barolo, získal velmi rychle nejvyšší uznání, neboť úspěšný politik Cavour s vazbami na savojský dům a šlechtu u královského dvora v Turíně výborně věděl, jak svým novým vínům vydobýt výhodné postavení. Již v roce 1896 patřila k nejlepším vínům v Itálii. Krátce předtím dokázal Domizio Cavazza také v Barbaresku vyrobit suché víno vykvašením veškerého cukru v moštu. Jako svébytná apelace se svého času údajně těšilo dokonce většímu uznání než proslulé Barolo. Taková prestiž musela zřejmě udělat dojem i na révokaze, kterým koncem 19. století zničil většinu vinic v Piemontu. Nebbiolo zůstalo nedotčené.

MALÍ VINAŘI MÍSTO VELKÝCH PANSTVÍ

Pokud jde o množství, zůstala odrůda Nebbiolo i přes veškerou prestiž nevýznamnou. Dnes se z ní připravují sotva tři procenta piemontských vín, což není způsobeno jen vysokými nároky této odrůdy na podnebí a půdu. Vinařům většinou mnohem více vyhovuje domácí, raná odrůda Dolcetto a odrůda Barbera s velmi vysokými výnosy, což má ostatně především ekonomické důvody. Ve srovnání například s Toskánskem je jiné i to, že vinice v Piemontu jsou silně rozdrobeny na malé pozemky. Mnoha podnikům chyběl dlouhou dobu kapitál, aby mohly pracovat v souladu s vysokými nároky a zaměřovat se na kvalitu. Na rozdíl od zbývajících částí Itálie zde rolníci dosáhli již velmi záhy relativní svobody ve vztahu k šlechtě, což jim však ještě nezaručovalo hospodářskou nezávislost, protože i nadále zůstávali vázáni pachtovním systémem. Tak sice mohli do značné míry hospodařit podle vlastních představ na svých malých statcích, avšak kvůli dávkám, jež museli odvádět, zůstávali v bídě. K tradičnímu smíšenému hospodářství sice patřilo odpradávna i víno, avšak skoro žádný ze statků tehdy neměl dostatek prostředků nebo dostatečně veliké hospodářství - mimochodem i dnes má největší vinařský statek oblasti, Batasiolo bratří Doglianiových, k dispozici ne více než 112 hektarů plochy vinic, což jim neumožňovalo věnovat se rentabilní vlastní výrobě vína. Byli nuceni prodávat svůj produkt několika vinným sklepům, které až do 80. let 20. století využívaly svého postavení k tomu, aby hrozny, mošt nebo mladé víno vykupovaly za nízké ceny. Dynamika vývoje v posledních desetiletích, kdy prudce vzrostly tržby za jakostní vína, však mohla přesunout rovnováhu ve prospěch vinařských závodů. Zatímco v 19. století jen málo velkostatkářů a měšťanů založilo svá vlastní dominantní panství - mezi nimi Barale v Barolu (1870), Oddero v La Morra (1878) nebo Pio Cesare v Albě (1881), pak rozkvět v posledních desetiletích umožnil mnoha dalším své pozemky scelit.

ÚSPĚCH DÍKY BAROLU 

Úspěch Piemontu je založen na Barolu. Dříve ho znal jen úzký okruh věrných obdivovatelů, ale postupně se modernější a dostupnější podoba tohoto vína stala spolu se špičkovými toskánskými víny celosvětově symbolem renesance výroby italských jakostních vín. Důsledkem toho bylo, že nový lesk získala také další vína: především odrůda Barbera, jejíž porosty zaujímají více než polovinu viničních ploch regionu, ale také Dolcetto, Nebbilo d´Alba či Roero. Dokonce i kdysi slavné, avšak později téměř v zapomenutí zapadlé odrůdy - severopiemontská Gattinara a Ghemme - se těší nové kvalitě a novým odbytištím. Bílá vína tohoto regionu se s nimi nemohou srovnávat - odhlédneme-li od jednotlivých produktů některých zvláště talentovaných vinařů. To platí pro šumivé víno Asti, ale také pro Gavi nebo Arneis, ona módní vína, jejichž slibná kariéra je omezena více či méně krátkým a vlhkým jarem.